Přinášíme Vám další z rozhovorů s naším kolegou Danielem Linnertem, kterého můžete znát z naší travel divize. Ať už jste fanoušci cestování a nebo raději trávíte volné chvíle jinak, zveme Vás, abyste se s námi v tuto chvíli vypravili za hranice všedních dní a nechali se zlákat k návštěvě Alžírska. Vydejte se s námi do země, která rozhodně dokáže nabídnout víc, než jen nekonečnou pustinu pouště.
Tak povídej – Alžírsko bylo tvoje stopatnáctá země? Paráda! Zmiňoval jsi, že jste se sešli na letišti někdy v noci. Jaké bylo vůbec vyrážet tak brzy ráno?
Byla to kombinace těšení a lehké agónie. Budík ve 2:30 je spíš urážka lidského spánku než začátek dobrodružství. Na letišti v Praze ale rychle vystřízlivíš – už u odbavení bylo jasné, že Alžírsko je svět, který si hlídá svoje brány. Ověřovali dokumenty, nikdo pořádně nevěděl, co s formulářem „Authorization to board“, volali si supervizora… a já si říkal: vítej do Afriky, všechno půjde pomalu a důkladně.
Zní to trochu jako iniciační rituál. A po příletu? Byla to už pohoda?
Pohoda v africkém stylu. V Alžíru to nejdřív vypadalo hladce, úředníci znali systém víz po příletu, fronta se hýbala. Jenže pak nám bez jediného slova sebrali pasy a poslali nás do malé čekárny. Tlumené světlo, plastové židle, hodiny, které jako by se zastavily. Vzali si itinerář, ptali se několikrát na stejné věci – byli v tom pečliví, ne nepřátelští. Prostě chcete být v Alžírsku? Tak musíte počkat, než si vás pořádně prostudujeme.
Nebyl jsi nervózní? A co ostatní členové skupiny? Kufry jste už měli u sebe? Já vždycky po příletu myslím jen na to, jestli je ještě uvidím.
Přesně – díval jsem se skrz sklo, jak naše zavazadla jezdí na pásu úplně opuštěná. Až když jsme měli víza v pase, přišla druhá zkouška: dva lidi zadrželi kvůli dolarům. Celníci tvrdili, že jsou falešné. Nakonec se ukázalo, že jsou pravé, jen stará série, kterou místní banky neberou. Chvílemi jsem se bál, že budeme řešit problém, který si nikdo z nás ani nechtěl představit.
Ale dobře to dopadlo, uf. Z letiště jste vyrazili hned do města… to obdivuju. Co Casbah? Já to znám jen z fotek.
Casbah je jako živá kniha. Žádný skanzen, ale domy starého města, kde normolně žijí lidé. Úzké uličky, schodiště jako z labyrintu, děti si hrají mezi domy, kočky všude, vůně chleba a koření. Navštívili jsme dům Mustafy Paši – má naprosto nenápadný vstup, a uvnitř barevná mozaika, dřevo, světlo shora. Stojíš na mramorovém nádvoří a máš pocit, že svět kolem tebe zpomalil.
Jako by se člověk ocitl o dvě staletí zpět. A výhledy? Casbah má prý úžasné terasy.
Došli jsme až na „střechu Alžíru“. Bílé město, kopule, přístav, moře… a všude kolem zvuky muezzinů. Z výšky vidíš, že Alžír není jen metropole – je to směs historie, pobřeží, hor v dálce a stovky tváří na ulicích. Večer jsem seděl na terase hotelu s čepovaným pivem a sledoval noční město. Tichý Alžír má úplně jinou duši než ten denní.
Dívám se do tvého itineráře, další den – Cherchel a Tipasa. Líbilo se ti to?
Cherchel je tichý přístav, ale skrývá velké příběhy. Římské sochy Juby II. a Kleopatry Seleny – dcery slavné Kleopatry. Ta historie tam pořád pulzuje. Procházíš muzeem, pak městem, kde stojí bývalý chrám, později kostel, dnes mešita. Kamenné sloupy vyrůstají ze zdí domů – jako když se minulost drží zuby nehty a nechce odejít.
A Tipasa? Tu jsem viděla ve filmu – ruiny nad mořem.
Tipasa bere dech. Ruiny se dívají přímo do Středozemního moře. Všude rozpadlé baziliky, amfiteátr, mozaiky, zbytky vil. Když stojíš na kopci u baziliky a díváš se dolů, vidíš, že město žilo zároveň kulturou i mořem. Oběd v restauraci plné koček, čerstvé ryby… a moře, které šumí jako hudba, která provází celý tvůj den.
A co odlet do Djanetu – rovnou do pouště. Bylo tentokrát vše v pořádku? Odehrál se nějaký skok mezi krajinou středozemního moře a Djanetem?
Bylo to, jako kdyby ti někdo otevřel dveře do jiné planety. Alžír je středomořský – Djanet je Sahara v nejčistší podobě. Už při příletu nám odebrali pasy, znovu. V noci, v poušti, unavení. Měl jsem absurdní pocit – jestli nás tady unesou, nikdo na světě nebude vědět, že jsme přiletěli. Pořád jsem očina hlídal tu naši hromádku pasů, jak šla z ruky do ruky, než se nám v pořádku všechny vrátily. Ale jakmile vyjedeš z města, Sahara ti to začne vracet tisícinásobkem krásy.
Popsal bys mi první den v poušti? Takový ten okamžik, kdy ti to dojde.
Když přijedeš mezi skalní masivy a moře písku, uvědomíš si, že planeta má i místa bez hluku. V poledne stín pod skalou, průvodci připraví oběd, siesta - pro nás tak nezvyklá, vítr ti hraje v uších. Pak jsme jeli na dunové pole Erg Admer – neskutečných 700 kilometrů písku. Výstup na dunu byl náročný, ale rozhodně stál za to, vychutnali jsme si neskutečný západ slunce. Ticho je tady tak hluboké, že slyšíš svůj dech. A dole už vidíš, jak nám staví tábor. Večerní čaj, miliony hvězd a spánek ve stanu. To je poušť – absolutní přítomnost.
Co ti tam běželo hlavou?
Že lidský čas je v poušti směšně krátký. Skály mají tisíce let, rytiny desetitisíce. A ty jen přejedeš autem a díváš se. Ráno tě probudí slunce – budík je zbytečný. A když průvodce ukazuje stopy zvířat a vysvětluje, jak přežívají rostliny, začneš chápat logiku toho prostoru.
Zní to skoro meditativně. A co rytiny? Ty mě fascinují.
Navštívili jsme Dider – tam se musíš zout. Nesmíš zničit to, co přežilo tisíciletí. Tehdy Sahara nebyla poušť, ale savana – plná dobytka, lidí, zvířat. Pak Idaren – „alžírský Grand Canyon“. Údolí jako trhlina v planetě, opuštěná kamenná vesnice, kde zastavovaly karavany se solí a otroky. Tuaregové tu znali každý kámen. A pak oáza Ihrir – jezírko mezi skalami, překvapí tě úžasně průzračná voda, kolem datlovníky a ticho.
To už musí člověka změnit. Jak jste pokračovali?
Kemp mezi skalami v Tikoubaouine byl jako divadelní scéna. Noc, milion hvězd, siluety kamenů nad námi. Ráno jsme pak pokračovali ke skalnímu oblouku. To je známý skalní útvar, který tisíciletí erodoval do tohoto tvaru. Pak další rytiny, „plačící kráva“, což je symbol Djanetu, který když si vyhledáš na internetu, určitě ti vyskočí obrázek této neskutečně detailní a krásné rytiny. Pak následovala cesta zpět do Djanetu – sprchu jsme po čtyřech dnech v poušti už vážně potřebovali (smích). A v noci zase přelet, tentokrát do Tamanrassetu – s policejním doprovodem.
Policejní eskorta? To nezní jako lehký výlet.
Tamanrasset funguje jinak. V noci nám vzali pasy, zamkli letiště a předali nás městské eskortě. Dvě auta – jedno vpředu, jedno za námi. Jen tak můžeš jet do hotelu. Ráno se vymění celá ochranka – mimo město má pravomoc jiná složka. A s nimi vyjedeš do hor Hoggar.
A Hoggar? To zní jako něco z fantasy světa.
A přesně tak to vypadá. Černé sopečné pláně, skalní věže jako citadely a opět všudypřítomné ticho. Nad námi kroužil pták mula mula – několik hodin, pořád. U guelty Afilal voda vytéká volně ze skal. Je to taková oáza života. A pak Assekrem – vyhlídka ve výšce 2706 metrů. Je tam poustevna Charlese de Foucaulda, mnicha, který tu žil s Tuaregy. V poustevně ve výšce skoro 3 000 metrů jsme strávili noc. Někteří uvnitř ve společné ložnici a někteří "pod hvězdami", ve stanu. Ráno nás odměnilo úžasným měděným východem slunce nad masivem Atakor.
To muselo být silné. Co rytiny u Tamanrassetu? Jsou tam také?
Viděli jsme rytiny staré 3 000 let – bývalé tržiště. A hroby až 20 000 let staré – z doby, kdy Sahara ještě nebyla pouští. Celý den byl naplněný v podstatě maličkostmi, které pak daly dohromady skvělé zážitky. Když se ohlédnu zpátky, tak stále vidím Tuaregy prodávající šperky, vzpomenu si na improvizovaný ortodontický zákrok v poušti, který bylo potřeba v rámci naší skupiny provést, humorná byla taky příhoda se ztraceným autem naší polní kuchyně. A samozřejmě vodopád Tamikrest – nahoře patnáct metrů vody, která teče ze stejného pramene jako v Afilal.
A poslední den? Nebyli jste už unavení, měli jste ještě chuď do dalšího poznávání?
V Tamanrassetu jsme viděli archeologické muzeum – vývoj Sahary, zkamenělosti moří, dávnověké nástroje, Tuaregové. Navštívili jsme šperkařskou dílnu, opravdovou – oheň, stříbro a k tomu geometrie různých symbolů. Odtud, když si něco přivezeš, tak víš, že to je šperk s duší. Oběd jsme si dopřáli v karavanseraji – měli jsme hustý vývar s nudlemi, skoro to byl obřad. Pak nás čekal skalní park Tagmart – surrealistické tvary skal a opět prehistorické rytiny. A nakonec dům Charlese Foucaulda – místo ticha a pokory. Jak vidíš, vůbec nebyl čas přemýšlet nad nějakou únavou.
A pak ta letecká odysea a čekání… to je Afrika.
Ano, i to je součástí africké výpravy. Letadlo přiletělo s vadou, nejprve jsme čekali několik hodin v letadle. Poté jsme se vrátili do haly. Eskorta na hotel, zmatek, dokonce nám nad hlavou letěly stíhačky. No honilo se nám hlavou ledacos. Kdybychom nestihli let domů, čekal by nás nákup nových letenek za vlastní peníze. Vůbec to nebyla příjemná představa. Ale pak přišel dobrý konec – náhradní díl dorazil, vyměnili ho, odletěli jsme do Alžíru a stihli spoj domů. Ten odlet stál fakt za to. Trocha chaosu, trochu nervy, ale i naděje, že to dopadne. A ono to dopadlo.
Když to tak poslouchám, Alžírsko je vlastně cesta plná zážitků, ne jen míst. Co si odnášíš?
Že Sahara není prázdnota, ale prostor plný života, ticha a událostí uzamčených v rytinách a zakoutích času. Že města jako Alžír mají vrstvy – osmanskou, francouzskou, arabskou… a že historie je přítomná na každém kroku. A že cestování s lidmi, kteří mají odvahu letět do pouště ve 40 °C bez signálu, je privilegium. Díky každému skvělému členu výpravy, že do toho se mnou šel! Alžírsko je země, která tě nenechá jen přijet a odjet – chce, aby ses stal součástí jejího rytmu.
A když tě tak poslouchám… mám chuť jet s tebou příště. Máte už něco v plánu?
Mám pro tebe pozvánku — naše cestování rozhodně nekončí Alžírskem, vždyť jsem se před 14 dny vrátil z Keni. To byl náš poslední letošní zájezd. Už teď připravujeme nové výpravy, které tě vezmou do světa úplně jiných barev, vůní a rytmů. Něco už máme vyprodané, ale ještě pořád je možné se přidat v roce 2026 k podzimní výpravě, kdy se vydáme světa vysokých And, mezi krátery Galapág a do mlžných lesů Amazonie. V září 2027 nás čeká rozmanitost Indonésie, kde vystřídáme různé ostrovy. Plánuji také dobrodružství v nekonečných stepích Mongolska, to ještě nemám ani pevně daný termín a už se mi hlásí zájemci. Tak to moc neodkládej (smích), těším se!
Daniel Linnert
Dan se cestování věnuje od mládí a stalo se pro něj opravdovou vášní. Několik let cestoval na vlastní pěst, žil v Anglii, Izraeli a také v USA. V divizi Travel u společnosti Hu-Fa Dental pracuje od roku 2002 a za svůj život procestoval už 116 zemí světa. Během zájezdů je všem klientům plně k dispozici, tlumočí a snaží se vždy udržet příjemnou a přátelskou atmosféru. Když zrovna není někde ve světě, věnuje se své rodině. Relaxuje při péči o zahradu a je domácím kutilem. Miluje hory a turistiku, rád se projede na kole, fotí a v zimě lyžuje.